Myšlenkový experiment: Jeden komunikační žeton na měsíc

Představte si svět, kde nemáte k dispozici bezedné paušály ani klávesnici vždy po ruce. Představte si, že máte na celý měsíc k dispozici přesně jeden jediný „komunikační žeton“.

Uprostřed vašeho města visí veřejná nástěnka s tématy a vzkazy ostatních lidí. Váš vzácný žeton vám umožňuje vybrat si na ní jedno jediné téma a s autorem daného vzkazu celý měsíc komunikovat. Má to ale háček – jakmile ten žeton uplatníte, jste si s daným autorem na celý měsíc souzeni. A on stojí před naprosto stejnou realitou.

Moje otázka zní: Jak byste s tím jedním měsíčním žetonem naložili? A jak by adresát naložil s odpovědí pro vás?

Investovali byste ho do toho, abyste někomu během pěti vteřin napsali, že je hlupák? Nebo byste si oba sedli, pečlivě si svůj postřeh promysleli, zformulovali ho s respektem a dali si s ním tu práci, aby měl ten druhý člověk vůbec chuť vám z té své vzácné kapacity odpovědět? Já pevně věřím, že naprostá většina z nás by zvolila tu druhou možnost.

Hyperinflace slov: Proč ztratila komunikace svou hodnotu

Tento experiment nám krásně ukazuje, že problém dnešních diskuzí na sociálních sítích není v tom, že bychom z ničeho nic zhloupli nebo se stali zlými lidmi. Základní problém je čistě ekonomický. Internet nám totiž dal do rukou nekonečné množství komunikačních žetonů.

Zkuste si do tohoto myšlenkového vzorce dosadit místo slov peníze. Získáte tak naprosto přesnou představu o tom, co to znamená, když se v ekonomice mluví o jejich inflaci. Jde v podstatě o čisté znehodnocení měny z důvodu jejího obrovského nadbytku. Když můžete natisknout nekonečně peněz a shazovat je z vrtulníku, nemají už žádnou hodnotu. A stejný osud potkal i naše slova na sítích.

Zažíváme doslova hyperinflaci slov. Naše schopnost vyjádřit se ztratila svou hodnotu, protože slov a komentářů máme k dispozici nekonečno. Můžeme na kohokoliv vysypat kýbl nesmyslů a jít okamžitě na další příspěvek o kliknutí vedle. Nic nás to nestojí, neriskujeme měsíc ticha, nevyžaduje to od nás žádnou oběť. Vytratila se vzácnost okamžiku. A možnost okamžitě a bez následků cokoliv okomentovat nás paradoxně připravila o schopnost nad slovy přemýšlet. A to ani nemluvím o úlevě z toho, když si uvědomíme, že na všechny věci názor mít vůbec nemusíme.

(Hyperinflace slov)

Anatomie dialogu: Skutečná diskuze je jako tenisový zápas

Protože je komunikace najednou „zadarmo“, zapomněli jsme, k čemu byl stvořen dialog. Skutečný dialog totiž v první řadě není o tom, jestli spolu souhlasíme, nebo ne. Je to proces, při kterém se musím zastavit, pokusit se primárně pochopit, co se mi ten druhý člověk snaží sdělit, a následně na to věcně a s respektem k tématu reagovat.

Abychom pochopili ten rozdíl, pomůžu si sportovní analogií. Představte si skutečnou, zdravou diskuzi jako tenisový zápas.

Já se postavím na svou stranu kurtu a „podám“ myšlenku. Například napíšu článek o tom, jak funguje nějaká technologie nebo proč máme určitý společenský problém. Vy, jako můj oponent nebo partner v diskuzi, tu myšlenku přijmete. Musíte se soustředit, podívat se, jakou má míček rotaci (co přesně tím myslím), zpracovat to a pak mi ho odpálit zpátky s vaším vlastním věcným argumentem. Já na to musím zareagovat, přizpůsobit se vaší hře a vrátit vám to. Je to nesmírně náročné, stojí to obrovské množství kognitivní energie, občas se u toho zapotíme, ale ta hra nás oba posouvá dál.

Realita na sociálních sítích: Házení tenisáků do plotu

Jak ale vypadá takzvaná diskuze na internetu dnes, v době znehodnocených slov? Plynule se dostáváme k oné realitě.

Lidé přijdou na kurt, stoupnou si k sobě zády, vezmou si obrovský koš tenisáků a začnou je zuřivě a bez rozmyslu odpalovat rovnou do plotu. A u každého odpáleného míčku z plných plic zařvou: „Bod pro mě!“

Nikdo nečeká na to, až se mu míček vrátí přes síť. Nejde o dialog, jsou to jen izolované výkřiky. Dnes a denně to vidím. Někdo přijde na vaše hřiště, vysype tam hromadu svých úvah, domněnek a pocitů, které spolu často logicky ani nesouvisí a neberou ohled na původní téma, a odejde. Je to, jako by přišel na pískoviště, vysypal tam tatrovku cizího písku a beze slova zmizel.

A dělají to právě proto, že je to levné. Přečíst si text, snažit se ho pochopit a zformulovat věcnou odpověď, to stojí čas a energii. Napsat někomu během pěti vteřin, že jeho názory může mít jen hlupák, nestojí nic. Zvláště když je náš mozek snadno zmatený tlakem davu a falešným pocitem souhlasu většiny.

(Házení tenisáků do plotu)

Vědecká metoda jako vzor: Jak se civilizovaně nesouhlasí

Pokud chceme z tohoto začarovaného kruhu ven, existuje jeden skvělý vzor. Můžeme si vypůjčit principy ze světa vědy. Vědecká metoda totiž vůbec nestojí na tom, že všichni se vším neustále souhlasí. Naopak! Věda je postavena na neustálém, ale naprosto civilizovaném a striktně podloženém nesouhlasu.

Když vědec předloží novou teorii, jeho kolegové se nesnaží osobními útoky dokázat, že je neschopný. Nezačnou odpalovat míčky do zdi. Postaví se na druhou stranu sítě, podívají se na jeho data a snaží se v nich najít chybu pomocí jiných dat. Útočí se na argument, nikdy ne na člověka. Cílem vědecké diskuze není oponenta zesměšnit. Cílem je zjistit, jestli má pravdu. A když zjistím, že se ten druhý mýlil, jen mu věcně vrátím míček.

Zkusme to občas aplikovat i do našich běžných internetových životů. Cílem by mělo být pochopit, proč ten člověk vidí svět jinak než my. Nemusíte s ním vůbec souhlasit. Já sám se spoustou názorů svých čtenářů nebo okolí hluboce nesouhlasím. Ale vždy se snažím pochopit logiku, která je k jejich závěrům dovedla, a reagovat na ni, ne na jejich osobu.

Až na vás příště někdo na sítích vysype koš plný nesmyslů, začne vás bez argumentů poučovat nebo vás rovnou urazí, usmějte se. Odstupte od sítě, vzpomeňte si na to, že právě hrajete s někým, kdo má bezedný košík žetonů a jen mlátí raketou do plotu. Ušetřete si tu energii. Věnujte ji tam, kde má vaše slovo stále svou hodnotu – lidem, kteří umí naslouchat a vrátit míček zpátky přes síť.

(Vědecká metoda jako vzor: Jak se civilizovaně nesouhlasí)