Musím přiznat, že první reakcí při sledování něčeho takového je mrazení v zádech. Je to naprosto přirozené. Náš mozek je evolučně nastavený tak, aby reagoval na existenční hrozbu. Zní to děsivě a cílem těchto zpráv je přesně to – vyděsit nás. Kdo by se nebál konce světa?

Já jsem se ale rozhodl, že se těmito televizními výstupy odmítám dál trápit. Když se totiž na celou věc podíváme s chladnou hlavou a využijeme nástroje kritického myšlení, zjistíme jednu zásadní věc. To, co v těchto videích vidíme, není reálná příprava na vojenský útok. Je to obrovská, dokonale promazaná psychologická operace. Skutečnou zbraní totiž v tomto případě nejsou rakety v silech, ale samotná slova, která mají paralyzovat naši mysl.

Doktrína MAD a Teorie her: Chladná matematika, která chrání svět

Abychom pochopili, proč se nemusíme hned zítra stěhovat do krytu, musíme se podívat na to, jak vlastně jaderné odstrašování funguje. Odpověď nám dává matematika, konkrétně odvětví zvané Teorie her, a princip s názvem MAD (Mutually Assured Destruction), česky vzájemně zaručené zničení.

Představte si dva lidi, kteří stojí po kotníky v obrovské kaluži benzínu. Jeden z nich drží v ruce tři zápalky, ten druhý jich má pět. Kdo je v tu chvíli ve výhodě? Správná odpověď zní: nikdo. Je úplně jedno, jestli máte zápalek pět, tři, nebo tisíc. Kdo škrtne první, shoří taky. V jaderné válce zkrátka neexistuje vítězný tah. Jediný způsob, jak tuto "hru" vyhrát, je vůbec ji nehrát.

A zde se dostáváme k jádru věci. Většina světových jaderných mocností (jako jsou USA, Francie nebo Británie) k tomuto arzenálu přistupuje jako k tiché pojistce. Všichni vědí, že tyto zbraně existují, ale nemluví se o nich. Fungují jako neviditelný štít. Na druhou stranu jsou tu země, respektive jejich televizní propagandisté, kteří tuto tichou dohodu vzali a udělali z ní nástroj každodenního veřejného vydírání.

(Doktrína MAD a Teorie her: Chladná matematika, která chrání svět)

Teorie šíleného muže: Když je nepředvídatelnost tou nejlepší geopolitickou zbraní

Historie nám ukazuje, že chrastění jadernými zbraněmi není vlastně nic nového. Během studené války americký prezident Richard Nixon vědomě pracoval s konceptem, kterému se dodnes říká "Madman theory", neboli teorie šíleného muže.

Myšlenka je to geniálně jednoduchá: Pokud chcete donutit protivníka k ústupkům, musíte ho přesvědčit, že jste natolik nevyzpytatelní a šílení, že klidně zmáčknete červené tlačítko kvůli naprosté hlouposti. Protivník se lekne vaší iracionality a raději vám ustoupí, aby neriskoval konec světa.

To, co dnes vidíme ve vystoupeních některých "odborníků" v televizi, je přesně tato strategie v moderním kabátě. Nejde o to informovat obyvatelstvo o taktických plánech. Jde o to zahrát divadlo pro západní publikum a vyslat jasný vzkaz: „Dejte nám, co chceme, my jsme dost blázni na to, abychom ten svět klidně zničili.“ Jakmile tuhle strategii prohlédnete, najednou to televizní chrastění zbraněmi ztrácí své temné kouzlo.

Paradox moci a bunkrová realita: Proč král spálené země ztrácí korunu

Silný argument, proč si udržet chladnou hlavu, leží v samotné lidské psychologii. Pojďme se podívat na to, co vlastně motivuje autokraty a vládce s imperiálními ambicemi k tomu, aby vedli války a dobývali území. Je to láska k moci. Chtějí kontrolovat zdroje, touží po obdivu davů, milují svůj obrovský majetek a luxusní život, který jim jejich postavení přináší. Potřebují svět, kterému mohou vládnout.

A právě proto nedává jaderný útok pro nikoho z nich absolutně žádný smysl.

Ten, kdo v televizi nejhlasitěji křičí o radioaktivním popelu, má většinou někde ukryté jachty, paláce a touží po obdivu davů. Král spálené země, který se do konce života bojí nadechnout nefiltrovaného vzduchu, už není král. Zmáčknutí jaderného tlačítka by pro každého diktátora znamenalo okamžitou ztrátu všeho, na čem mu záleží. Svět bez poddaných, bez luxusu a bez možnosti svobodného pohybu na povrchu planety zkrátka nedává mocenský smysl.

(Paradox moci a bunkrová realita: Proč král spálené země ztrácí korunu)

Systém velení jaderných zbraní: Proč konec světa nezapnete jako stolní lampičku

Možná vás teď napadá logická otázka: Co když se ten vůdce přece jen zblázní a na své jachty a mocenský vliv zapomene? Tady přichází na řadu ta nejdůležitější vrstva uklidnění. Náš svět totiž naštěstí nestojí na jediné logice jednoho muže. Je chráněn celým systémem pojistek.

Odpálit jadernou zbraň není jako zmáčknout tlačítko ve výtahu nebo rozsvítit stolní lampičku. Je to spíše jako pokus vybrat peníze z nejlépe střeženého bankovního trezoru, kde musí několik lidí současně otočit svými klíči. Vojenské doktríny počítají s víceúrovňovým rozhodováním. Existuje řetězec velení, vzájemná kontrola a nutnost ověřování kódů.

I když má nejvyšší velitel pravomoc vydat rozkaz, fyzicky ho musí vykonat vojáci v silech nebo na ponorkách. A zde platí přísné pravidlo dvou lidí. Dva operátoři musí současně otočit svými klíči. Mezi rozzuřeným politikem a samotným odpálením stojí řetězec lidských bytostí. Každý z těch operátorů, velitelů a důstojníků má rodinu, děti a přátele. Moc dobře vědí, že splnění takového rozkazu znamená okamžitý konec světa, ve kterém žijí oni sami.

Historie nám už několikrát ukázala (například během Karibské krize nebo při falešných poplaších studené války), že když systém selhal nebo hrozil kolaps, byl to nakonec obyčejný člověk na konci velícího řetězce, kdo odmítl slepě vykonat povel, protože převážil základní lidský pud sebezáchovy a zdravý rozum. Systém je chladný, ale naštěstí ho stále obsluhují lidé, kteří chtějí žít.

(Systém velení jaderných zbraní: Proč konec světa nezapnete jako stolní lampičku)

Systémy včasného varování: Když o osudu planety nerozhoduje úmysl, ale vadný počítačový čip

Abychom ale byli k sobě naprosto upřímní a nezavírali oči před realitou, nesmíme vynechat jedno riziko, které experty na jadernou bezpečnost straší v noci mnohem víc než křičící diktátoři. Tou největší hrozbou totiž často nebývá chladnokrevně plánovaný útok, ale obyčejná technická chyba v ten nejhorší možný čas.

Představte si situaci, kdy je mezinárodní napětí vyšponované na maximum. Slova o válce létají vzduchem a do této nervózní atmosféry vojenský systém včasného varování najednou ohlásí: "Blíží se nepřátelské střely." V takové chvíli se čas neúprosně smrskne. Mezikontinentální raketě trvá let na druhý konec světa zhruba třicet minut, ale na ověření hrozby a rozhodnutí o odvetě zbývají jen zlomky tohoto času – řádově jednotky minut.

Je to jako řídit auto obrovskou rychlostí v husté mlze na náledí. Sebemenší technická závada nebo falešný odraz světla může vyvolat fatální paniku. Právě z tohoto důvodu je neustálé vyhrožování a zvyšování mezinárodního napětí tak nebezpečné. Čím více jsou lidé v řídících centrech nervózní, tím snáze uvěří chybnému hlášení stroje. Naštěstí i v těchto nejtemnějších chvílích nás zatím vždy zachránila lidská schopnost pochybovat. Když v roce 1983 sovětské systémy chybně ohlásily masivní americký útok, byl to důstojník Stanislav Petrov, kdo se rozhodl ignorovat blikající obrazovky, spolehl se na vlastní intuici a neodpověděl. Člověk znovu zachránil svět před selháním stroje.

Ostrov rozumu v éře informačního chaosu: Jak si udržet chladnou hlavu

Žijeme v době, která nás neustále zásobuje informacemi, a ty nejvíc šokující se k nám dostanou nejrychleji. Jaderné zbraně představují tu nejhorší představitelnou hrozbu, kterou lidstvo stvořilo. Ale paradoxně je to právě jejich absolutní ničivost a komplexní systém kontroly, co nás dnes drží v relativním bezpečí. Rovnice vzájemně zaručeného zničení stále platí.

Já osobně se odmítám nechat zatlačit do kouta strachem z lidí, kteří si z hrozby konce světa udělali marketingový nástroj. Jakmile pochopíme, že nás nechrání jen selský rozum, ale chladná matematika, psychologie moci, robustní systém vojenských pojistek a schopnost obyčejných lidí pochybovat, získáme zpět klid a nadhled. A to je v dnešní době superschopnost, kterou si nesmíme nechat vzít.

(Ostrov rozumu v éře informačního chaosu: Jak si udržet chladnou hlavu)